Dobrovolné nástroje v České republice - Enviros

Dobrovolné nástroje jsou součástí Státní politiky životního prostředí a jsou podporovány formou jednotlivých Národních programů, schválených na úrovni vlády ČR a realizovaných Ministerstvem životního prostředí.

Konkrétně se jedná o následující dokumenty:

• Národní program EMAS;
• Národní program čistší produkce;
• Národní program environmentálního značení.

Za uplatňování dobrovolných nástrojů a jejich Národních programů je odpovědné Ministerstvo životního prostředí, přičemž výkon některých administrativních činností a kontrol je realizován prostřednictvím CENIA, české informační agentury životního prostředí.

Systémy environmentálního managementu

Nejrozšířenějším dobrovolným nástrojem mezi českými organizacemi je certifikace systému environmentálního managementu (EMS) podle mezinárodní normy ISO 14001. V mnohem menším měřítku je aplikován evropský systém EMAS (Eco-Management and Audit Scheme). V současné době je v rámci Programu EMAS u nás registrováno 27 organizací a v rámci nich více než 40 jednotlivých lokalit – provozů. Nejrozšířenějším oborem je stavební průmysl.

Ve srovnání s uplatňováním EMS podle normy ISO 14001, jejíž počet certifikací dosáhl podle nejnovějšího průzkum organizace ISO v České republice 4 215, se však jedná o velmi nízký počet. S výjimkou Německa, Rakouska, Itálie a Španělska je poměr mezi organizacemi s ISO 14001 a EMAS ve všech státech EU obdobný jako v ČR.

Čistší produkce

Stále větší význam je na evropské úrovni kladen na tzv. čistší produkci, kterou označujeme preventivní strategii v ochraně životního prostředí, která se primárně zaměřuje na odstraňování příčin vzniku environmentálních problémů na úrovni podniků a organizací.

Oficiální definice UNEP charakterizuje čistší produkci jako „stálou aplikaci integrální preventivní strategie na procesy, výrobky a služby s cílem zvýšit jejich efektivnost a omezit rizika jak vůči člověku, tak i životnímu prostředí. U výrobních procesů čistší produkce zahrnuje efektivnější využívání surovin, materiálů a energií, vyloučení toxických a nebezpečných materiálů a prevenci vzniku odpadů a emisí přímo u zdroje. U produktů se strategie zaměřuje na snížení jejich dopadu na životní prostředí, a to v rámci jejich celého životního cyklu, od vývoje až po jejich využití.“

Čistší produkce se nezabývá řešením důsledků vzniku environmentálních zátěží (emise, odpady, čerpání zdrojů apod.), nýbrž hledá řešení, jak těmto problémům předcházet či je minimalizovat (efektivnějším využíváním vstupních zdrojů, prevencí vzniku odpadu, snižováním rizik vůči člověku i životnímu prostředí).

České podniky, až na výjimky, čistší produkci do své strategie zatím komplexně neintegrovaly, což je způsobeno především nízkým povědomím o této problematice. Podniky jsou často přesvědčeny, že potenciál prevence a zlepšování již vyčerpaly, a chybí jim informace o efektivně využitelném potenciálu úspor a kapacity pro správný postup při stanovování optimálního balíčku opatření. (Podniky například stále většinou nesledují skutečné náklady na neproduktové výstupy výroby, což jim brání kvantifikovat skutečný potenciál úspor a vysledovat jej ke zdroji.) Postupy čistší produkce využívají podniky spíše selektivně, nevíce jsou rozšířeny postupy pro zvyšování účinnosti využití energie ve výrobních procesech a v budovách.

Environmentální značení

V oblasti environmentálního značení dochází v dlouhodobém měřítku k nárůstu počtu označených výrobků a služeb i objemu jejich nákupů, avšak jejich celkový podíl na trhu je velice nízký.

V současné době existuje pro národní ekoznačku 36 kategorií výrobků nebo služeb. Do programu je zapojeno 54 firem, s nimiž bylo uzavřeno celkem 91 licenčních smluv s právem k užívání ekoznačky. To představuje okolo 300 jednotlivých výrobků či poskytovaných služeb. Do programu Ekoznačení EU, pro který existuje 32 produktových skupin, se zapojilo v České republice 17 společností a uzavřeno bylo 20 licenčních smluv.

V dlouhodobé perspektivě od roku 1994, kdy začal být ekolabelingový program v ČR prakticky realizován, dochází k postupnému nárůstu počtu výrobkových kategorií, počtu certifikovaných firem i udělených licencí. V roce 2010 byl u české ekoznačky poprvé zaznamenán úbytek počtu licencí a celkově je ekoznačení vnímáno spíše jako okrajová záležitost, kterou firmy buď neznají, nebo se s ní neidentifikují a nevědí, jak a v čem by jim mohla významněji pomoci při prodeji vlastních produktů.

Významný potenciál pro rozvoj environmentálního značení skýtají tzv. zelené veřejné zakázky a nákupy. V tomto směru přijala vláda v roce 2010 „Pravidla uplatňování environmentálních požadavků při zadávání veřejných zakázek a nákupech státní správy a samosprávy“, které ukládá ústředním organům veřejné správy uplatňovat při všech nákupech environmentální požadavky, a to ve vybraných produktových skupinách. Současně s přijetím Pravidel byla stanovena kritéria pro výrobkové kategorie „Nábytek“ a „Kancelářská výpočetní technika“.

Pravidla však nejsou v praxi dostatečně uplatňována (mimo jiné proto, že neexistuje jejich vymahatelnost) a podle dostupných informací není jejich další rozvoj v současnou chvíli plánován.